Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Rozhovor z doby ve Washingtonu

17. 2. 2008
Jak moc vás změnil poslední rok ve Washingtonu? Po deseti letech v Pittsburghu jste si musel zvykat na řadu nových věcí.
Mě spíš změnil ten rok předtím, kdy se proti mně v Pittsburghu postavilo plno lidí. Tehdy jsem přehodnotil svůj život a hodnoty v něm. Těžko se to vysvětluje... (přemýšlí). Najednou mi přišlo, že jsem se deset let honil za něčím, co nemělo smysl. Stačilo, abych jednou nesplnil něčí očekávání, a všechno se obrátilo proti mně.

Cítil jste to jako nespravedlnost?
To není nespravedlnost, to je život. Ale tehdy jsem to tak neviděl, byl jsem do určité míry zaslepený. Jako když je člověk do někoho bezhlavě zamilovaný a nevidí, že i ta jeho milá má chyby.

Zklamali vás fanoušci, nebo vedení klubu?
To ne... Hrál jsem v Pittsburghu deset let a měl město i lidi v něm rád. Snažil jsem se je pobavit, chtěl jsem tam zůstat do konce kariéry. Ale pak stačil měsíc a oni se proti mně obrátili takovým způsobem, že mě nesnášeli, že mě brali pomalu jako svého největšího nepřítele. Ale teď už jsem rád, že se to stalo. Změnil jsem svůj život a jsem teď spokojenější. Už předtím jsem mockrát četl, že kdo v životě od lidí čeká vděčnost, bude jednou zklamaný. Ale dokud to člověk nepozná na vlastní kůži, tak to nebere vážně.

A Washington se pro vás stal novým impulsem v kariéře?
Určitě, i když to bylo ze začátku těžký. Ale já věřím tomu, že čím větší překážku člověk v životě překoná, tím sladší je pak odměna. Takže teď už jsem rád, když mi někdy něco nejde a jsem kritizovanej. Úplně jsem se v tom obrátil. Mně už to chválení ani nedělá dobře.

Opravdu?
Jasně. I když nespravedlnost mně pořád vadí. Ale i s tím se snažím vyrovnat. Věřím tomu, že když tě lidi ponižují, tak budeš povýšenej někde jinde, nějak jinak.

Jste konzervativní člověk, nebo máte rád v životě změnu?
Jsem hodně konzervativní. Když se mi něco zalíbí, chci u toho zůstat a netoužím po ničem jiným, nehledám už nic lepšího. A to se týká všeho. Práce, vztahů, věcí. Někteří lidé naopak pořád zkoušejí nové a nové, nevydrží na jednom místě. To já ne. Každá velká změna v životě je pro mě těžká. To platilo i o tom stěhování do Washingtonu.

Před dvěma roky jste v rozhovoru pro naše noviny říkal, že poslední, co byste v životě potřeboval, je mít problémy. Ale paradoxně právě v těch dvou posledních sezonách jste jich musel řešit spoustu. Psalo se o vašich sporech s Hlinkou, Lemieuxem, fanoušky a teď o nesplněném očekávání ve Washingtonu.
To je pravda. Ale ono nakonec fakt asi platí, že co tě nezabije, to tě posílí. Občas je dobré prohrát, cítit bolest. To je pak právě ta věc, která tě žene dopředu. Před dvěma roky jsem to tak ještě neviděl, dnes už ano.

To jste si to takhle rozumně zdůvodňoval i ve chvíli, kdy ty problémy přišly?
Tak samozřejmě, že jsem z toho byl zaskočený. Víte, já strašně dlouho vlastně žádný problémy v životě neměl, všechno šlo hladce. A proto jsem najednou tak trochu koukal, co se to vlastně děje. Říkal jsem si: ˝Ty vado, to je jak lavina.˝ Ale víte, co pro mě bylo vůbec nejtěžší?

Ne.
Že se to všechno sešlo tak najednou. Deset let nic a najednou bomba. To je jak když se deset dní škrábeš za krásnýho počasí na Mount Everest, už saháš po vrcholu, a najednou během minuty spadneš úplně dolů. Ale na druhou stranu se teď zase mám kam škrábat.

Co vám tehdy nejvíc pomohlo?
Potřebuješ mít kolem sebe kamarády. To je hrozně důležitý. Když nemáš kamarády, nemá cenu žít. Kvůli komu máš žít? Kdo ti udělá radost? Kdo ti pomůže? Komu pomůžeš ty, když to potřebuje? Bez toho to nejde.

LN: A vy jste je měl?
Měl. Mariána Jelínka, Čužáka, Andreu a další lidi.

Jak těžké je naučit se žít s popularitou? S tím, že vás pořád někdo sleduje?
Záleží na tom, jestli myslíte soukromý život, nebo hokejový. V tom soukromém je to OK. Ten mám naopak lehčí než jiní. Ale v tom hokejovém je to těžký. Jak bych to nejlíp popsal (přemýšlí) ... Lidi si o mně většinou myslí, že jsem lepší hokejista, než jsem. A tuhle svoji představu, kterou mají v hlavě, neustále porovnávají se skutečností. A pro mě je pak hrozně těžký splnit jejich očekávání. Vlastně nemám co získat, můžu jenom ztratit, když jejich očekávání zklamu.

To vás tolik trápí, že někoho zklamete?
Jo, vadí mi to hodně. Je to můj největší problém, trápím se tím. Víte, to je tak hrozný tlak... A já nejsem žádný Superman. Možná odehraju víc lepších zápasů než špatných, to jo. Lidi mě často vidí jako lepšího hokejistu, ale horšího člověka, než opravdu jsem.

V čem si lidi myslí, že jste horší, než jste?
To jsou takový rovnice, který jsou už dávno napsaný. Tak třeba - hokejista rovná se nafoukanec, domýšlivec, rovná se blbej a prachatej. A čím lepší sportovec, tím horší. To jsou samá rovná se a těžko se tyhle rovnice mění. Modelka - blondýna - hloupá. Doktor - borec, ale děvkař. Politik hraboš - idiot. Tak je to prostě zajetý. Ital - děvkař. Němec - pořádnej. Cikán - špatnej - zloděj. Ale přitom mezi nima jsou super lidi.

A co se říká o Češích?
Mají zlatý ručičky, ale vyčuraný jsou jak mraky (směje se). Vždyť i ten Švejk byl vyčuranej, když si hrál na blba.

Váš přítel Marián Jelínek tvrdí, že jste mistr v tom, že dokážete na veřejnosti skrýt napětí nebo únavu za vtípek či úsměv. A je pravda, že na veřejnosti se skoro pořád smějete. Je to těžké? No, to musíš, protože lidi dají hrozně moc na první dojem. A já nechci, aby si o mně říkali, že jsem nafoukanej blbec. Ale nemyslím si, že v mém případě je tak strašně těžký skrýt nějaký rozladění. Vemte si třeba komika, který musí každý večer rozesmívat lidi a má třeba zrovna doma problémy. Anebo ho prostě jenom strašně bolí hlava. Ani se už nedivím tomu, že se z nich často stanou alkoholici. Tyhle lidi to mají v životě strašně těžký a málokdo si to třeba uvědomí. Napište to tam, třeba se nad tím někdo zamyslí.

Tenista Pete Sampras jednou řekl, že si připadá jako v akváriu. Diváci chodí kolem, a když se jim chce, tak jdou domů. Ale on pořád zůstává uvnitř. Měl jste někdy taky takový pocit?
Ale ty se můžeš odtamtud dostat, jenže lidi nechtějí, abys to udělal. Oni od tebe něco potřebují, pořád něco čekají. Třeba jenom to, že jim podáš ruku a usměješ se na ně. Pro ně je to velký zážitek, pro tebe to zas tak velká věc není. Ale jakmile to neuděláš, tak seš pro ně kretén. Nic jinýho za tím nehledají. Nepřemýšlejí o tom, žes jim tu ruku nepodal třeba proto, že ti nebylo dobře a měls chuť být sám.

Takže se někdy musíte přetvařovat.
Jinak to nejde. Víte, to je stejný, jako když seděli na návsi v Hnidousích na lavičkách staré babičky, a kdo je pozdravil, tak pro ně byl vynikající člověk. A kdo ne, byl kretén. A přitom ten ˝vynikající člověk˝ jim třeba třikrát řekl ˝dobrý den˝, ale pak jim šel vybrat chalupu. Ale pro ně to byl borec. ˝To v životě nemoh udělat on. Vždyť nás pozdravil,˝ tvrdily ti pak. Já mám tohle odkoukaný moc dobře, protože jako kluk jsem tam mezi nima sedával (směje se).

Obdivují vás tisíce lidí, koho ale obdivujete vy?
(dlouho přemýšlí) Lidi, kteří ti dokážou nezištně pomoct. A těch je na světě málo. A kdybych měl říct někoho konkrétně? Třeba doktor Pavel Kolář. Ten bere to, že pomáhá lidem, jako svoje poslání na téhle planetě. Je to velká výjimka.

Setkáváte se často s lidmi, kteří vás naopak chtějí využít?
Jasně, to je asi normální. Ale jsem v tomhle ohledu hrozně nedůvěřivý člověk. Najít si kamarády je pro mě těžký, protože mi trvá dlouho, než někomu uvěřím. Bojím se toho, abych se nespálil. Radši počkám, než abych se do někoho zbláznil, a pak si říkal, že jsem byl blbej.

Ještě k vaší popularitě. Neuplyne snad ani týden, aby se v některém z časopisů nebo novin nerozebíral váš vztah s Andreou Verešovou. Vadí vám to?
Dám vám otázku: Kde se to probírá? V časopisech, jako je třeba Spy. Devadesát procent těch článků je tam absolutně vymyšlených, ale lidi si u nás pořád myslí, že co se napíše do novin, je pravda. A přitom to jsou nesmysly, které si vymýšlejí jenom proto, aby se takový časopis prodával. A ať si to lidi kupují, ale ať to neberou vážně a nesoudí podle toho ostatní. Já bych v takových časopisech nemohl v životě dělat (rozhořčeně). Jak to vůbec můžou ty lidi napsat, a pak jít spokojeně domů? Kolik už ovlivnili životů, kolik rodin už se kvůli nim rozpadlo. Napište to tam, protože to je věc, která mě fakt trápí.

Jaká je obrana proti pomluvám?
Jediná. Musíš mít hrozně pevnej vztah. Musíte si strašně moc věřit. Protože čím seš známější, tím je to horší. Třeba s Andreou jsem se znal daleko dřív, než se to lidi dozvěděli. A tajil jsem to a schovával skoro rok z jedinýho důvodu: chtěl jsem si být jistej, že už si natolik věříme, že vydržíme nápor okolí. Protože když se s někým znáš chvilku a po týdnu si o tobě přečte nějakou blbost, tak je dost pravděpodobný, že tomu uvěří a je konec. A když náhodou neuvěří, tak si to přečte deset jejích kamarádek a začnou jí říkat: ˝No teda Andreo, jak s ním vůbec můžeš bejt, když je takovej.˝ A v člověku pak začnou hlodat pochybnosti, až si řekne: ˝No jo, on je asi fakt takovej lotr, když to všichni říkají.˝ Tak toho jsem se hrozně bál.

Když si o sobě nějakou lež přečtete, rozčílí vás to, nebo už jste proti tomu imunní?
Vadí mi to. Ale na druhou stranu je mi takových lidí líto. Věřím, že se jim to jednou vrátí a budou hrozně nešťastní.

Myslíte si, že všechno dobré nebo špatné, co člověk udělá, se mu opravdu vrátí?
(zamyslí se) Nevím, jestli jde tohle vůbec napsat do rozhovoru... Víte, jsem hodně věřící a přemýšlím, z jakého důvodu jsme tady na tom světě. Jak bych to popsal, jak si představuju věci, jako je Bůh, spravedlnost... Prostě věřím, že existuje energie, jejíž součástí je naše duše. A tady na tom světě si tu duši můžeš vyčistit nebo pošpinit. Ale vyčistit ji není lehký, protože k ní dostaneš ještě takovou těžkou kouli, a to je tělo. Díky tomu tě lákaj různý chtíče a další špatný věci. Tělo je vlastně to minusový, co ti bylo dáno.

To je trochu zvláštní, když hokejista mluví o tělu, které ho de facto živí, jako o zátěži.
Ale je to tak. Hokej není přece ta nejdůležitější věc na světě.

To opravdu není. A co je tedy podle vás po smrti?
To nikdo neví, ale moje představa je taková, že každá duše musí projít takovým trychtýřem, sítem, obrazně řečeno. A buď je tak čistá, že projde, nebo neprojde a musí tady zůstat.

V jiném těle?
Asi tak nějak. Dokud není čistá, nemůže se dostat nikam dál. Ale musí to být spravedlivá čistota. Víte, co je na víře to nejkrásnější?

Co?
To, že víru nemůžeš očurat, protože ti nikdo nezaručí, jak to opravdu je. Kdyby lidem někdo řekl, když budete hodní, tak se najisto dostanete někam, kde je to strašně skvělý a dal jim jasný důkaz, tak ty lidi, jak jsou vyčuraní, by se chovali hezky jen proto, aby se měli někde ještě líp. A nebyla by v tom pravdivá touha dělat dobrý věci. Ale právě tím, že nevíš a stejně se snažíš být dobrý, v tom je ta cena. Nejistota to je na té víře vlastně to nejzajímavější. Díky ní se někam dál dostanou jen ty opravdu dobrý duše.

Takže podle vás je správné se řídit duší, a ne tělem.
Ano, protože když je to obráceně, dělá člověk hrozný kraviny. Ale dneska to mají lidi daleko těžší než dřív.

Proč myslíte?
Dřív nebylo tolik špatných věcí, a proto taky lidi neprocházeli tolika zkouškami. Svět mi dneska přijde úplně zblázněnej. To je jak rozjetej vlak, kterej se řítí úplně do prdele. A máš dvě možnosti: buď do něj nenaskočíš a všichni tě mají za blázna, seš mimo a můžeš jít leda někam do lesa žít jako poustevník. Anebo naskočíš a řítíš se s ostatními. Takových věcí se na nás každý den valí a je těžký poznat, co je dobrý, a co špatný.

Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Dělat dobrý věci. Jenomže problém je v tom, co si myslíš, že jsou dobrý věci. Já jsem se vlastně vždycky snažil dělat dobrý věci, ale když se kouknu na to, jak jsem jednal třeba před deseti rokama, tak k sobě mám plno výhrad. O některých věcech si dneska říkám, že byly hrozný. Ale prostě jsem dál neviděl. Oči jsou světlo. A čím dál vidíš, s tím menším počtem lidí si taky rozumíš. To je jako pyramida, po který stoupáš.

Co vás mrzí z toho, co jste udělal?
Miliony věcí. Hodně jsem se změnil.

Řekněte konkrétně...
Konkrétně, konkrétně... Třeba ve vztazích. Některé věci jsem bral moc jako samozřejmost, někdy jsem byl až moc soustředěný na sebe. Teď už vím, že si člověk musí všechno zasloužit.

Říkal jste taky, že jste rád, že jste tak brzy poznal slávu a peníze a už se za nimi nemusíte hnát...
... teď si určitě plno lidí řekne: ˝Tomu se to kecá, když oboje má.˝ Ale kdyby byli na mým místě, tak by mluvili stejně. Ale jinak chápu, že se lidi ženou za věcmi, který nemají. Slávy na světě moc není, peněz je taky míň, než má být každýmu schází (směje se).

Za čím se teď ženete vy?
Mně teď připadá, jako když dva dny dělám průsery a dalších pět se je snažím žehlit. A pořád dokolečka. To je jako sněhová koule. Něco podělám, protože se nedokážu ovládnout, a pak žehlím a žehlím (směje se).

Co žehlíte právě teď?
Teď jenom maličkosti. Jsem na mistrovství světa, třeba odehraju nějaký zápas blbě a lámu si další tři dny hlavu nad tím, čím to bylo.

To se tím opravdu tak trápíte?
No jasně. Je to přece moje zaměstnání. Kdybych se tím netrápil, můžu se rovnou sebrat a jet domů.

Čeho si na sobě nejvíc vážíte?
...nevím.

Třeba toho, že jste si splnil svoje sny a byl nejlepší hokejista na světě?
Nemyslím si, že jsem dokázal něco zvláštního. Jsem jenom taková figurka, a když bude vyšší síla chtít, tak mě smete. Zatím mi ale tam někde nahoře docela přejí.